Úvodem

22. března 2016 v 0:02 | Patti
Po ',krátké'' úvaze jsem se rozhodla, že se znovu pokusím psát blog. Tentokrát však bude mít poněkud smysluplnější cíl a doufám, že i obsah.
Jako správný idealista jsem skálopevně přesvědčena, že dokážu pravidelně přispívat, aniž bych po čase začala psát totální žvásty. (ano, vím, že už teď své tvrzení vyvracím, ale jakožto absolutnímu ignorantovi je mi to šmafů ⌃_⌃)
Nebudeme si lhát do kapes, měl by fungovat jako část terapie psychicky labilní osoby, která se prakticky vzato s příchodem nového roku totálně složila a pokouší se začít znovu. Vzhledem k tomu, že už je oficiálně jaro, je nejvyšší čas.
Varování:
Pokud se v textu objeví zvláštnosti typu
- ,,dnes jsem se lekla svého odrazu v zrcadle''
- ,,začíná mě bavit mytí nádobí''
- ,,ranní návštěva toalety byla….''
pak je nutné okamžitě volat pohotovost, neboť tyto fráze jsou jedním z projevů mé počínající demence.

*Následující odstavce obsahují spoiler, takže kdo nechce číst srdceryvný příběh o tom, jak se ze mě stal cynik může přeskočit.

Pro začátek bych mohla říct, že mi letos bude 20, školu jsem úspěšně dokončila (haluz jak pras…. ) maturitní zkouškou. Paní Štěstěna mě doprovází v podstatě celý můj život, ačkoliv už nejspíš vím, na čem si vybírá daň. První známky toho, že asi nejsem tak uplně OK jako ostatní děti v mém věku jsem odhalila kolem 10. roku mé existence. Né vážně, kolik dětí v 10 přemýšlí o tom že se zabije?
Samozřejmě jsem nikdy neměla dost odvahy nebo chuti, co já vim čeho, to někomu říct, a i kdyby, neřešilo se to. Každý je prý občas smutný. To mi bylo řečeno na kterýkoliv záchvat pláče. Pak mi umřelo morče…. Vydržela jsem brečet týden v kuse. Myslim že to asi nebylo jen tim morčetem, ale co…
No, takhle se to táhlo dál až jsem se smířila s tim, že každej v noci brečí jak malý děcko, každej se cítí bezcenej a k ničemu a je to uplně normální, žejo.
Nutno ještě podotknouti, že jsme žili na vesnici a dětí v mém věku bylo jen pár, a známe děti, jak je někdo trochu divnej tak ho pomlouvaj a nebaví se s ním, z čehož už se dá pak jasně vyvodit, že žádnou pořádnou kamarádku si tam jen tak někdo nenajde.
Kamarády jsem si našla, až když jsem přestoupila na jinou školu (což bylo nevyhnutelné, protože vesnická školička měla tenkrát nanejvýš 4 ročníky).
Nějak jsme se společně dostali až na střední, a já, srab, ačkoliv jsem chtěla na uměleckou, jsem šla radši na gypml s kamarádkama, než abych šla na školu co by mi byla a) k něčemu a za b) mě aspoň trochu bavila.
Jak už to tak chodí, s koncem střední se přátelství, ať vypadalo skvěle jak chtělo, rozpadalo a přicházeli vztahy s chlapci. To zní tak kouzelně a nevinně, ale kdybych vysvětlila kolik sporů se za vztahem s klukem a s 'nejlepší' kamarádkou skrývá, byl by to román, kterej snad v budoucnu taky bude. (nebude, poněvadž a protože se nikdy nedokopu k tomu, abych ho napsala)
Po pár takových milostných převratech se doplazíme k cílové rovince, a tady to máme! Osamělost. Deprese. Sebepoškozování. Myšlenky na sebevraždu.
Není to nic, co bych už v předchozích letech neprožila, ale právě teď to fakt vypadalo jako konečná. Další. Nemám ponětí, jak jsem se dostala z naprosté letargie, ale aspoň jsem ji omezila na částečnou. Kdysi jsem si dala několik předsevzetí.
1.Zvládnout svoje stavy bez odborníka. Já vim, je to trestuhodná pitomost, ale slib je slib, a chci tím dokázat sama sobě, že nejsem úplně neschopná a dokážu, když už nic aspoň tohle.
2.Konečnou stanici začnu zvažovat až za dalších 20 let.
(Ano, já vím, teď to zní jak z hlavy nějaký pomatený puberťačky….ale co, zatím to funguje. )
Smyslem té lhůty je pokusit se fungovat jinak. Ono možná stačí napsat 'žít'.

*konec spoileru

Takže! (pokaždé když napíšu takže, vzpomenu si na češtinářku… ,,nikdy, NIKDY! Nezačínejte větu 'takže'!'')
Po648 slovech se konečně dostávám k jádru pudla, a to jest: O čem bude tenhle blog?
- O životním stylu.
Jak prosté, stačilo to napsat na začátek a bylo by to, ne?!
Ne nebylo, nikdy jsem nechápala lidi, co žijí zdravě, ale po přečtení x stránek obsahující kvanta informací o tom, čím jsou zapříčiněny příšerný psychický stavy, zničený klouby (ještě mi není 20 ale snad při každým pohybu mi praskaj klouby, takže si připadám jako chodící popkorn) a další zdravotní problémy, jsem si řekla že to aspoň můžu zkusit. Promrhala jsem minimálně 2 roky tím, že jsem si nepodala přihlášku na žádnou další školu, tak mě pokus na pár měsíců nezabije… (DOUFÁM!)
Takže se jako naprostý neznalec a samouk pokusím o zlepšení svého psychického i fyzického stavu.

Ideální by nejspíš bylo i porovnání před a po. Uvidíme, jak to půjde, takže zatím děkuji každému, kdo dokázal tyhle kecy přelouskat až sem a nezbláznit se, a snad všechno vyjde.

Otázka na závěr:
Jak jste se ke zdravému, nebo méně nezdravému životnímu stylu dotali vy?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Žijete zdravě?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama